Podle České školní inspekce se zhruba 50.000 žáků neúčastní on-line výuky. “U dětí, které pocházejí z toxického prostředí, pozorujeme apatii, hlubokou depresi, situace začíná v rodinách eskalovat a je závažná,” sdělila Petra Wűnschová (Centrum Locika). Ale i u těch, které jsou se školou v kontaktu, je patrný zhoršující se stav duševního zdraví.
Přitom škola by mohla být místem, které jim pomůže tuto situaci zvládnout. Některé školy se této role ujaly s úspěchem a navázaly na dobře vybudované základy, jiné se potýkají s problémy. Často se jedná o ty, které nefungovaly tak, jak mají, již před pandemií. Dlouhodobě nedostatečná pozornost péči o duševní zdraví a wellbeing (nejen) dětí se tak dostala na světlo. “Téma vnímáme jako krizové a neskončí s návratem dětí do škol. První dny budou těžké nejen pro děti, ale i pro učitele,” uvědomuje si závažnost situace Jaromír Beran (MŠMT).
Jaká je role učitelů v péči o duševní zdraví žáků?
“Je potřeba komunikovat ve sborovnách, že známky nejsou nejdůležitější, a akcentovat téma obnovy třídnických vztahů a funkčního kolektivu. Věnovat se tomu, jak na tom děti jsou,” vyzval pedagogy Jaromír Beran.
Podle Lenky Felcmanové (ČOSIV) je nutné znovu vytvořit pocit bezpečí. “Role učitelů jako těch, kdo tráví čas s dětmi, je klíčová. Mohou proměnit jejich životy, ale neměli by na to být sami.” “Pojďme u ředitelů podporovat takové kompetence, aby uměli pomáhat pedagogům. A zajistěme také systémové financování podpůrných profesí ve školách,” apeluje.
“Učitelé by měli mít čas na sobě pracovat – teprve když ovládají principy seberegulace, snáze je dětem předají,” souhlasila Petra Wűnschová, že bez duševní pohody a wellbeingu pedagogů nemohou být v pořádku ani děti.
V dlouhodobém horizontu je nutné se soustředit na systémové změny. “Pozornost se dosud věnovala tlaku na výkon, méně na komunikaci. Učíme děti pracovat s chybou, ale dostávat zpětnou vazbu se musí naučit i pedagogové. Chce to čas, nejde to ze dne na den, je to o celospolečenské změně myšlení,” myslí si Veronika Šporclová (FF UK).
Zapojme rodiče, pokud je to možné
“Mám ráda, když škola řekne rodičům: jsme partneři, ukažte nám, co dítě umí a potřebuje, a my vás naučíme, co umíme my. Společně vedeme dítě k úspěchu,” neopomíjí roli rodičů Věra Huzinec Čiková (PPP Plzeň).
Ovšem ne vždy je rodina funkční: “Lidé jsou v domácnostech ve vztazích, které nebyly funkční ještě před pandemií,” připomněl Petr Winkler (Národní ústav duševního zdraví) s tím, že během pandemie došlo až k trojnásobnému nárůstu depresí a sebevražd. Petra Wűnschová zdůraznila nutnost práce s těmi nejzranitelnějšími dětmi, které jsou vystaveny domácímu násilí. Představila mezinárodní signál, gesto, jak na obrazovce poprosit o pomoc, když se agresor zrovna nedívá.
Co můžeme udělat hned?
Panelisté se shodli, že je důležité v rámci on-line výuky vymezit prostor pro sdílení témat jiných než výukových, třídnická hodina nemá být o tom “mít papíry v pořádku”. Některé děti se ovšem necítí komfortně, když mají mluvit o svých pocitech před spolužáky. Učitelé by měli nabízet individuální konzultace a to, za splnění protiepidemiologických podmínek, i ve formě osobního setkání, které je nenahraditelné.
Pozitivem je, že se děti na návrat do škol těší. Pokud se učitelům podaří toto podchytit a zejména v začátku upozadit učivo a nesnažit se dohánět zameškané, pak budou děti motivovanější, budou se učit lépe a s nadšením. Navíc: “Není pravda, že se v této době nic neučíme. Učíme se více, než nám předepsaly osnovy,” upozornila Wűnschová.
A hlavně s dětmi mluvme!
Děti si samy dokážou říct, co potřebují, co se jim daří a co je těší. “Učitelé potřebují uklidnit, že není potřeba žádných speciálních technik,” vzkazuje Věra Huzinec Čiková pedagogům. “Nejde o nic sofistikovaného, stačí základní rovina komunikace a zájmu o druhého,” shrnul Milan Kotík (SKAV), moderátor diskuze.
Debatu sledovalo živě více než 110 diváků. Záznam z debaty naleznete na YouTube SKAV.
