Více angličtiny, náročnější matematika či konec ruštiny na školách. Jak si školy, děti a rodiče poradí s revizí rámcových vzdělávacích programů na základních školách?
Čekání na nové rámcové vzdělávací programy pro základní školy se podobalo proslulému čekání na Godota. O tom, že je potřeba zmodernizovat, co a jak se děti ve škole učí, se mluvilo dlouhá léta, několik pokusů o změnu se ale během té doby rozplynulo do ztracena.
Poslední pokus o změnu výuky začal před čtyřmi lety a nyní současný ministr školství Mikuláš Bek představil jeho výsledek. Dokument, kterým stát školám dává zadání, co a jak mají děti v příštích letech učit, je podle ministra nejvýraznější změnou v českém školství za dvacet let. Je to ale potřeba?
Od poslední velké reformy vzdělávacího obsahu (došlo k ní už v roce 2005, tedy dva roky předtím, než Steve Jobs představil první generaci iPhonů) se zásadně změnilo, jak pracujeme, jak se učíme i jak se bavíme. Tempo změn se stále zrychluje, přesto je dobře, že je nové ministerské zadání pro školy v mnohém pokračováním ve směru, který byl nastaven už před dvaceti lety.
Od škol už tehdy požadoval, aby cíleně a systematicky rozvíjely u dětí soubory dovedností, znalostí a schopností, které jim pomohou zajistit úspěšný život ve světě, v němž řada dnešních znalostí nebude relevantní. Za podstatné považoval soustředit se na takové schopnosti a dovednosti, jako je učit se nové věci, komunikovat s ostatními nebo kriticky vyhodnocovat informace.
Ne všechny školy ale takzvané kompetenční pojetí vzdělávacího obsahu přijaly plně za své. Je proto dobře, že dokument, který ministr školství toto úterý představil veřejnosti, ambici vybavit děti těmito komplexními dovednostmi posiluje. Za to si bez ohledu na všechny zádrhele, které jeho vznik provázely, zaslouží podporu.
Zpátky k osnovám?
Každá změna samozřejmě přináší nejistotu a nutí ty, kterých se týká, aby vystoupili ze své komfortní zóny. V tomto případě jde navíc o budoucnost našich dětí. Co když toho budou umět méně a méně? Co to bude znamenat pro jejich budoucnost? Reakcí na tuto situaci může být tlak na udržení tradic, tedy toho, co známe. V případě rámcových vzdělávacích programů má podobu volání po návratu osnov s pevně daným „předpisem učiva“, který má zaručit, že se na nic důležitého nezapomene.
Přidávání ani ubírání učiva ale samo o sobě nezajistí, co se děti skutečně naučí. Natož aby to zaručilo, že budou jednou žít lepší život. Kvantita negarantuje kvalitu. Nejen Česká školní inspekce, jejímž úkolem je sledovat kvalitu výuky na školách, ostatně opakovaně upozorňuje, že na těch českých běžné zahlcení dětí učivem má spíš opačný efekt. Místo toho doporučuje nechat dětem čas, aby se na učivo mohly soustředit a porozumět mu do hloubky.
Doporučuje také „věnovat ve výuce vysokou pozornost motivaci a zájmu žáků tak, aby sledované předměty vnímali jako zajímavé a také jako užitečné“. Děti, které ve škole zažívají úspěch, které vidí smysl v tom, co se učí, a rády tam tráví čas, se zkrátka naučí více bez ohledu na to, kolik učiva má škola podle rámcového vzdělávacího programu povinně „odučit“.
Při tom je třeba myslet i na to, že obsah vzdělávání často formulují odborníci ve svých oborech, ale učí se podle nich děti. O úspěchu změny, která má nyní odstartovat, nerozhodne vítězství v bitvě o to, zda se děti budou povinně učit všechny Newtonovy zákony, budou umět vyjmenovat názvy všech obratlů nebo zda budou mít všechny v sešitě zapsáno datum bitvy u Lipan.
Záležet bude na tom, zda se tvůrcům reformy vzdělávání podařilo odpovědět na otázku, jak co nejlépe využít omezený čas, který naše děti tráví ve škole. Co z obrovského oceánu znalostí a dovedností, jež den za dnem stále rychlejším tempem narůstají, si mají odnést ze základní školy?
Co jsou znalosti a koncepty s takovým přesahem, že se bez nich nemohou orientovat ve světě a v záplavě informací a dat, které nás dnes obklopují? Jak je podpořit v tom, aby jim porozuměly? Jak je naučit učit se? Jak děti vést k tomu, aby se nepřestaly vzdělávat se svým odchodem ze školy? Jak zároveň rozvíjet jejich osobnost?
Připravit děti na nový svět
Samostatnou otázkou, na kterou musí ministerstvo školství najít odpověď, pokud opravdu má být avizovaná změna ve výuce skutečnou revolucí, je to, jak pro zvládnutí změny získat učitele a také rodiče. To do velké míry závisí na tom, jak ministerstvo připraví podmínky pro školy, a také, jak bude komunikovat s odbornou a laickou veřejností. Roli bude hrát i způsob získávání zpětné vazby, protože ministerstvo školství uvedlo, že podoba dokumentu se ještě může změnit.
Nejde o málo. Představa, že se dá vrátit k jistotě „tradiční“ školy, je pouhá iluze – a čas utíká. Během příštích dvaceti let projdou základními školami další generace dětí, jejichž budoucnost bude záviset na jejich schopnosti adaptovat se na svět, o kterém dnes nevíme o mnoho více, než že bude jiný. Nový rámcový vzdělávací program není dokonalý. Odmítnout kvůli tomu změnu samotnou je ale luxus, který si nemůžeme dovolit.
Petra Keprtová
Autorka je ředitelka Stálé konference asociací ve vzdělávání
Zdroj: komentář vyšel v tištěné MF DNES 18. ledna, online na lidovky.cz, 24. 1. 2025
